neděle 3. září 2017

BEEN THERE, DONE THAT






  Tyjo! Ne vždycky si připadám, že mé chování equals mému věku. Spíš nikdy, než někdy. A teď jsem se měla na pár okamžiků stát dospělou a zodpovědnou. Jeli jsme s mým mužem do Itálie! 
 Celé mi to ještě teď připadá jako malý zázrak, protože když mi čtvrt roku zpátky oznámil, že by chtěl do Itálie zdálo se mi to víc jako přání, než plán. Možná i proto, že v červnu, kdy měl zkouškové nebyl čas na plánování a potom už mi to přišlo příliš pozdě na nějaký větší trip. Opak byl pravdou!
 Po několika výměnách názorů, použití slabých donucovacích prostředků jsme na to fakt sedli. Teda abych byla přesná on si sedl a já jsem se koukala.
  Prvotní plán byl jednoduchý prozkoumat kousek Lombardie, Piemontu, nebo okolí Janova. Nakonec jsme viděli kousek Lombardie, Piemontu, Lazia i Kampánie!!! V konečném důsledku jsme se totiž vydali do Neapole, Říma, Milána a Turína
  Měli jsme plán. Vše vypadalo sladce a už zbývalo jediné. Přesvědčit mé rodiče. A tady přichází ta zázračná část, protože po předložení plánu jediné, co maminka chtěla bylo, abysme se vrátili o den dřív kvůli rodinné dovolené a tatínka obměkčil ham&eggs a káva z džezvy. (haló? snědl někdo moje rodiče, tohle nemůže být tak snadné!)
  Sbalili jsme si batůžky a nasedli na vlak do Prahy. Doopravdy se to dělo. My jsme jeli do Itálie na celých 9 dní! 


  PRVNÍ ZASTÁVKOU byla Neapol, která v našem žebříčku skončila na 2. místě. 
  Na první pohled to bylo docela zvláštní a nepořádné město. Místo metra tady funguje podzemní vlak, který jezdí jednou za 20-30 minut. Prostě sranda! Muset uskakovat skutrům na každém kroku mi nedělalo dobře stejně, jako ta velká spousta schodů, které jsme museli zdolat při cestě na ubytování, protože jsme si vybrali pokojíček s dokonalým balkonem a výhledem na celé město, ale to všechno bylo překonáno skvělým pocitem nadcházejícího dobrodružství. 
 Později jsme pochopili, že víc italskou Itálii už nezažijeme, stejně tak, jako že lepší pizzu už jíst nebudeme. 
  Do propletených uliček s visícím prádlem, zapadlých krámků, trhů s ovocem a rybami se nedalo nezamilovat. 
  Ani nevím jak se nám to podařilo, ale ještě v den příletu po 3 hodinách spánku jsme prochodili většinu centra. Snad to bylo i tou představou spousty schodů do našeho pokojíčku.
  V podstatě jsme viděli vše, protože všechny památky i centrum byly hezky dostupné pěšky a metrem. 
  Viděli jsme Castel dell’Ovo, Castel Sant’Elmo, uličky, muzea, kavárničky a úžasný noční život za doprovodu fotbalu a skvělé pizzy!
  Mimo jiné se nám podařil skvělý deal koupí Campania arte card, která nás jako studenty stála 25€ a v ceně jsme měli MHD a spoustu památek včetné Pompejí (!!!), které jsou zkratka must seen. 
  Díky už zmíněné artecard jsme se také dostali do Museo Madre, což je muzeum moderního umění přirovnatelné například pražskému DOXu (menší a samozřejmě bez vzducholodě).
  Neapol zkrátka byla optimálním začátkem našeho tripu.















  DALŠÍ ZASTÁVKOU byl Řím. Cesta trvala 2,5 hodiny a v klimatizovaném pohodlném autobuse jsme dali chvíli pokoj našim už v tu chvíli bolavým nohám. 
  K našemu nemilému zjištění bylo v Římě HORKO JAKO V PECI, nicméně to vyvažovala klimatizace v našem útulném pokojíčku s dalším krásným výhledem. 
  Řím jsme tedy poznávali spíše v odpoledních hodinách, ale ničemu to neuškodilo. Viděli jsme vše. 
 Také se nám tady podařil docela dobrý deal ačkoliv jsme kvůli horku nemohli využít všechny dostupné benefity. Byl to Roma pass 72h, který stál asi 40€ a v podstatě to bylo stejné jako artecard v Neapoli. V ceně byla MHD (tedy opravdické metro) a spoousta památek! Pro nás by asi bylo lepčí, kdyby jsme si koupili 3-denní MHS kartu a jednorázové vstupné, protože se nám kvůli horku dopoledne nechtělo dál, než do obchodu a kavárny. 
  Nejvíc mě mrzí, že když jsme se byli podívat do Vatikánu papež nejukal na Měsíček. Starý pán nejspíše o půl dvanácte už spinkal, narozdíl od nás. 
  Ale i v Římě jsme prochodili celé centrum a alespoň z dálky viděli všechny krásné a obrovské památky. Koloseum, Kapitol, Forum Romanum, Foro di Cesare. A hlavně jsme konečně ochutnali pravé, italské GELATO!
  Římská pizza nás nezaujala tolik, jako neapolská (což je vlastně logické), takže jsme tu ochutnali naše první těstoviny na balkoně restaurace s výhledem na Altare della Patria, kde se odrážely barvy zapadajícího Slunce.
  K večeru jsme zavítali i k fontáně di Trevi, kde jsme se zhrozili pohledem na desítky lidí, kteří byli k fontáně otočeni zády a místo užívání si okamžiku a obdivování fontány se fotili. Byl to dost smutný pohled. 















  Je potřeba dodat, že římská pouliční kultura se skláda výhradně ze sprejerů, kteří z nějakého důvodu mají na každém svému obrazu obrovský měsíc, vedle obrovského kolosea a pokud sedí třeba tři vedle sebe, snaží se jeden druhého přehlušit nějakou taneční, nebo hiphopovou hudbou anebo asijským technem.





  VE MĚSTĚ módy jsme strávili pouze dva dny, ale i tak jsme si užili například zápas INTERu s Fiorentinou, náměstí před Dómem bez lidí, otevíračku nové restaurace a také Castelo Sforzesco.
 Prvního půl dne jsme zažili ještě prázdný Milán, protože jsme z Říma cestovali přes noc takže to, že jsem byla v teplákách a cestovní košili mi vůbec nevadilo, protože to nikdo neviděl. 

  Taky jsme měli nejmilejší hostitelku, krásný útulný pokojíček a SNÍDANI, která spočívala v naplněné ledničce a dalších dvou skřínkách, kde byla spousta jídla, které jsme si mohli dát kdykoliv a vzhledem k nízkému rozpočtu jsme to opravdu uvítali. 










  PŘED NÁMI byla poslední zastávka, malebný Turín. Náš autobus jsme skoro nestihli a nebýt dobré duše pána, který nás svezl kousek autem, asi bysme se tam nedostali. Nutno dodat, že to byla moje vina, protože jsem do MHD aplikace zadala ulici, která ale byla strašně dlouhá a naše tramvaj zastavila asi 3km od zastávky autobusu (dobrá práce Terez!). 
  Turínu patří 1. místo na našem seznamu, protože tolik památek, kaváren (praží se zde lavazza), dobrých restaurací a zajímavých míst jsme neviděli snad ani v Římě. 
   Turín je město plné obchodů se spodním prádlem, krásných psů a velice milých lidí. Každý se snažil nám poradit, ač například neuměl anglicky. 
  Špatné bylo, že zrovna v úterý byla všechna muzea zavřená, takže jsme mohli obdivovat maximálně jejich budovy. Anebo staršího pána s reprákem na zádech, který na ulici vedl lekci zumby pro seniory. Prostě idylka.
  Dokonce jsme našli i hipsterské divadlo s malou kavárnou a žongléry!










 Tipy a čísla:
    Ubytování, letenky a jízdenky na autobus nás stáli asi 7 500 Kč.
      • Ubytovávali jsme se přes airbnb. Rozhodně zajímavou alternativou by byl také couchsurfing, ale na ten jsme zatím neměli dost odvahy. 
    • Letěli jsme z wizzairem, což jsou růžová (!!!) lowcostová letadla. Dost nám pomohly flightics.com, díky kterému jsme našli poměrně levné letenky, takže cesta tam a zpět nás nevyšla tak draho (ačkoliv podmínkou bylo sbalit se do docela malých batůžků -> challenge accepted) a zaletsi.cz. Na eurotripy a levné letenky či tipy se vyplatí sledovat cestujlevne.cz.
    • Jízdenky jsme hledali na checkmybus.com a jezdili jsme pouze s flixbusem (taky proto, že s ním máme zkušenosti a má opravdu dobré ceny).


  Co se týká ceny za jídlo, kávičky, artecard, romapass, MHD v Miláně a Turíně a lístky na fotbal, ta se pohybuje kolem 5 000 Kč, ale je potřeba dodat, že se ROZHDONĚ dalo jíst levněji, vzhledem k neúplnému využití romapass jsme mohli ušetřit asi 250 Kč a taky ne všichni by šli na fotbal, což je minus asi 1 000 Kč. 
  Věřím, že pokud byste si dali tu práci, byli ještě méně nároční na ubytování, nebo stravování a pili kávu maximálně za euro, vešli byste se za 9 dní i pod 10 tis. Kč úplně se vším všudy (vstupy, MHD, památky, jídlo, kávičky).


  Pokud byste fakt moc chtěli někam vyjet, přesvědčte sami sebe a JEĎTE! Já už si v hlavě plánují dlaší výlety a další cesty, protože není nic lepšího, než cestování.
  Pokud si myslíte, že nemáte peníze, odvahu, nebo prostě nevíte co a jak zkuste trochu googlit (low cost cestování je v dnešní době opravdu možné) anebo si kupte knížku Travel Bible, kde je spousta tipů, nápadů, nebo doporučení a kdoví, třeba se nakonec rozhodnete pro cestu kolem světa!

Přeji krásné chvíle, s láskou, T.



středa 8. března 2017

I LOVE MY LIFE. I AM POWERFUL. I AM BEAUTIFUL. I AM ME.


 Sebeláska. Milování sebe sama…poslední dobou čím dál probíranější téma hlavně mezi děvčaty. A já se tomu vůbec nedivím. Proč?
  Podle mého skromného, osobního názoru je totiž ona sebeláska (krom jiného) základem lásky k druhým lidem. Pokud totiž neumím dát lásku sama sobě, jak ji mohu dávat ostatním? Nemůžu dát svému kamarádovi či kamarádce (příteli, přítelkyni, mamince, tatínkovi,…) jablko, které nemám.

 Láska by se (podle mě) měla vyznačovat soucitem, ochotou odpouštět, pokorou, věrností, laskavostí, mírností a trpělivostí. Všechny tyto vlastnosti lásky jsou v nás zabudované. Byli jsme s nimi stvořeni a je jen na nás, jestli se je naučíme využívat. A jak lépe se něco naučit, než zkoušením na vlastní nebezpečí? 
 Pokud se naučíme milovat sebe sama, nebude pro nás tak těžké dávat lásku jiným, kteří ji potřebují. Je to vlastně naše povinnost. Takový řetězec. Od narození se nám dostává lásky. 
Zprvu ji nepojmenováváme, ani nerozlišujeme, ale víme, že existuje. Díky této lásce potom umíme  mít rádi, či milovat dál například kamarády, či sourozence apod. A takto se to s námi táhne celý život. 
 Samozřejmě, ne se nám dostane plno lásky a ne vždy ji tolik dáme. Ale všechna existence na zemi si zaslouží lásku. Stejně jako my.

 Problém nastává ve chvíli, kdy máme pocit, že jsme všechnu lásku rozdali, ale žádné se nám nedostává. V podstatě to tak není, protože jsme milováni stále. Už jako malí pulci na cestě do velkého světa. Nicméně jsou chvíle, kdy nám to tak příjde. A pokud si nemyslíme, že se nám dostává lásky, kdo jiný nám pomůže, než my sami?

 Tato slova a tyto věty píši z jediného, prostého důvodu. Ať už tomu chcete věřit, či ne. NIKDY nejste na světě sami. Neexistuje moment, kdy byste nebyli milováni. 
 Chci Vás o tom ujistit, tak jak jsem si tím jistá já, a je jen na Vás, jak s tím naložíte :) 
Ať už jste tedy věřící, či ne ráda bych Vás povzbudila těmito slovy z nejčtenější knihy na světě, protože jak řekla jedna moudrá žena: ’Nezáleží zdali tomu věříte, či ne. Jsou to hezké a poučné příběhy, které stojí za to znát.’ 

 …Láska je trpělivá a laskavá. Láska není žárlivá, nevychloubá se, nenadýmá se, nechová se neslušně, nevyhledává své vlastní zájmy, nedá se vyprovokovat. Nevypočítává urážky. Neraduje se z nespravedlnosti, ale raduje se z pravdy. Všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, ve všem vytrvává. Láska nikdy neselhává… (1. Korinťanům 4-8)

  Vždy, když je mi smutno, nejsem spokojena sama se sebou apod., vzpomenu si na tato slova. Nejen, že říkají jaká je láska. Říkají mi, jaká mám být já. Nejen sama k sobě, ale i k druhým lidem. Jistě. Ne vždy se mi to povede, ale v tom spočívá má motivace. 
 Jsou to asi dva roky, co jsem uvěřila. A krom jiného, jsem si ze začátku přečetla jiná moudrá slova ( Budeš milovat svého bližního jako sám sebe. - Matouš 22:39), která mě přesvědčila, že se chci změnit. A pokud to chci udělat opravdu dobře, musím začít u sebe.
Myslím, že to můžu nazvat zázrakem, protože od té doby se cítím krásná. Sama pro sebe. A díky tomu, to můžu cítít i na okolí. 

 Stejně je to s láskou a sebeláskou. Pokud miluji sebe, nic mi nebrání milovat okolí. Nebavíme se teď o narcismu, či egoismu a sobectví. Bavíme se o tom, že když si stoupnu před zrcadlo, nevidím tam to, že chci mít větší zadek, nebo prsa, chci být chubenší a mít six (š)pack. Vídím tam své tělo. Své jediné tělo, které miluji… Samozřejmě. Jako každá žena na sobě najdu něco, co bych změnila. Ale místo toho, abych to zbytečně měnila. Jsem se to naučila mít ráda a akceptovat to. 
 Místo kritizování ostatních lidí (které jsem nazývala úpřímnost), jsem se naučila je chválit, říkat jim, že jsou krásní, že jim to sluší,… 

  Každý z nás potřebuje cítit lásku a každý nás ji v sobě má. Úplnou spoustu! Ačkoliv ne vždy ji cítíme, nebo cítit chceme. Pomožme si tedy! Říkejme si, že se máme rádi. Nic nezahřeje více u srdéčka než, když Vám kamarádka, maminka, tatínek, přítel, kamarád, či přítelkyně řekne, že Vás miluje, nebo má ráda. Fakt!
 Anebo vlastně jo! Úplně nejkrásnější pocit totiž je, vidět jak je někdo šťastný, když mu řeknete, že ho máte rádi (anebo milujete). Jsou to jen tři (dvě) slova, ale spolu s úsměvem, objetím, či polibkem jimi někomu uděláte krásnější den. A sobě taky! Zkuste to! <3 



S láskou, T.

pátek 20. ledna 2017

DON'T LET THEM SCARE YOU





  Nenech se přemáhat zlým, ale přemáhej zlo dobrým.

 Často se v životě setkáváme s momenty, chvílemi, situacemi, nebo pocity, které nás uzemní a seberou nám veškerou sílu a chuť do života. Pro někoho je to pětka ze čtvrtletky a pro někoho například ztráta člověka. 
Každý se s těmito věcmi a nelibostmi vypořádáváme jinak, a různě je řešíme
 Někdy je dokonce možné, že nám situace připadá tak moc bezvýchodná, že nás napadají ty nejhorší myšlenky. Myšlenky, které si nikdo z lidí, kteří nejsou ve Vaší kůži nedokáže a NECHCE ani představit…
 Může to být něco, s čím se vypořádáme během pár dní, ale mohou to být věci, které nás sužují celý život.

 Já jsem zastáncem optimistického myšlení a myslím si, že ať už jsme (jste) v jakkoliv těžké situaci, základem pro její zvládnutí je nacházení pozitiv. I ta sebehorší chvíle se dá zvládnout. Ano, jsou věci, které bodají, hlodají a rozežírají. Ale je jen na nás, jakou moc jim přenecháme. Není nikdo jiný, kdo ovlivní, jestli nás ta bolest a ten smutek pohltí, nebo ne. 
 Být smutný je naprosto přirozené. Každý je občas smutný. Cítí v sobě prázdno, bolest, smutek, nebo jen potřebuje pohladit a cítit lásku. Ale od toho máme rodinu a přátele. Nikdo by v těžkých chvílích neměl být sám a už vůbec by se neměl bát komukoliv to říct. I jedno objetí, 3 slova - mám tě rád - stačí na to, aby se nám ulevilo. I kdyby to bylo jen na chviličku. Jak napsal John Green:

“Bolest vyžaduje procítění”

…Není ale špatně hledat na zlém to dobré. Řekla bych, že to snad je i povinností. Je potřeba najít “své světlo” a následovat ho.

 Pro mne, jakožto pro křesťana je prožívání těchto pocitů o něco jednodušší [protože vím, že Satan je vládcem nad Zemí a dokud jím bude, zlo stále bude existovat a ačkoliv “můj” Bůh nechce aby se to zlo dělo, připouští ho, protože on není vládcem nad Zemí (jen tak, mezi námi)], ale ať už věříte v nebe, nebeské království, anebo v to, že Zemi jednou zničí špagetové monstrum není špatné být smutný. Je špatné se tímto smutkem užírat a nechat se jím pohltit.

 Náš život můžeme ovlivnit rozhodnutími, existují ale rozhodnutí, která nedáváme my. Tato rozhodnutí jsou dány, jsou neměnné a často nám působí bolest. Ale to, že některé věci neovlivníme neznamená, že se necháme utopit v té bolesti (přece nechceme dělat radost Satanovi!).

Všimli jste si té úvodní věty? Je to verš z Bible. A taky jeden z mých oblíbených.
Dá se vyložit několika způsoby a jeden z nich je právě ten, že bysme neměli nechat zlo (v jakékoliv podobě) zvítězit. (Je to zlo a zlo je zlé, a co je zlé to je špatné a NIKDO nechce špatné)

 Závěrem. Je to velmi těžký boj, ale každý z nás je schopen bojovat a co více, VYHRÁT
Prosím, buďte bojovníci, hledejte sílu, hledejte šěstí. Váš boj se dá vyhrát, ale je jen na Vás, jestli budete úspěšní. V tomhle případě, jste Vy strůjci svého štěstí, nebo neštěstí.  Nevzdávejte to!



Děkuji, T.